Přechod Monte Rosy

S myšlenkou vydat se do Zermattu a zdolat Matterhorn nebo druhou nejvyšší horu Evropy Dufourspitze 4634m jsem si pohrával několik let. Buď nebyl čas nebo počasí. Až koncem října roku 2006 to vypadalo, že by to konečně mohlo vyjít. Vytiskl jsem průvodce a zavolal kámoše. Domluvili jsme odjezd na středu večer a návrat v neděli. Bohužel den před odjezdem jsem dostal zprávu z Zermattu, že výstup na Matterhorn je nemožný, protože tam dva dny sněžilo a sníh znemožňuje výstup. Trošku mě to zklamalo, ale výstup na Dufourspitze nebyla špatná alternativa. Vyrazili jsme podle plánu ve složení já, Kamil, Dušan, Petr. Asi za 9 hodin jsme dorazili do Tasche, posledního místa, kam je možno dojet autem. Do Zermattu (1620m) mají auta zákaz. Z Tasche se musí jet taxíkem, vlakem nebo šlapat po svejch zhruba 1.5 hodinky. Dorazili jsme brzo ráno, takže jsme mohli ještě na chvilku do hajan. Vstali jsme asi v devět a začali balit a připravovat výbavu na výstup. Ještě v autě jsme se domlouvali o variantě přechodu Monte Rosy, který bychom zakončili výstupem na Duforspitze. Tuto variantu jsme nakonec odsouhlasili. Plán byl takový, že vyjedeme lanovkou na Malý Matterhorn tam přespíme a druhý den přes hřeben Breithornu a ledovec přejdeme na chatu Monte Rosa Hutte. Z chaty zdoláme Dufourspitze a další den sestoupíme do Zermattu. Vypadalo to docela jednoduše. V Tasche jsme nechali auto a taxíkem přejeli do Zermattu. Alpin center byl bohužel zavřenej, tak jsme to vzali přímo na lanovku. Za zhruba litr jsme koupili lístek na malý Matterhorn 3800m. Lanovka nám ušetřila 2000m stoupání. Nemuseli jsme nikam spěchat, zastavili jsme se na mezistanici a udělali pár pěkných fotek Matterhornu a okolí. Svítilo sluníčko a panoramata byla přímo úžasná. Potkali jsme spoustu lyžařů a turistů, kteří jeli na Malý Matterhorn na otočku. S báglama jsme tam byli jen my čtyři. Došlo nám to až v okamžiku, kdy jsme dorazili na Malý Matterhorn a začali se ptát po ubytování. Žádný tam totiž není. Trošku nás to překvapilo, ale na návrat jsme ani nepomysleli. S postupem času se lidi vytratili a my jsme zůstali sami. Dali jsme večeři a přemýšleli o místě na spaní. Bez stanu a žďáráku to nevypadalo moc komfortně. Nakonec jsme si ustlali na kovovejch roštech, co vedly od lanovky. Byl úžasnej západ slunce a noc vypadala docela přívětivě. Odhadoval jsem to tak na -5 až -10°C. Dušan měl trošku problém s aklimatizací, ale ujišťoval nás, že to zvládne. Noc proběhla překvapivě v pohodě. Pár nutných vstávání během noci na toaletu naznačovalo, že se naše těla začala aklimatizovat.

Vstali jsme kolem pátý, navařili čaj a připravili se na výstup. Nejdřív nás čekal výstup na západní vrchol Breithornu (4165m). Měli jsme štěstí, protože jsme našli stopy z minulýho dne, nemuseli jsme si teda lámat hlavu, kudy půjdeme. Protože Petr s Kamilem trošku zaostávali, rozhodli jsme s Dušanem, že počkáme na vrcholu. Pár set metrů pod vrcholem byl svah už pěkně prudkej a hlavně namrzlej. Nezbylo, než nasadit mačky, protože jedno zaváhaní by znamenalo krkolomnou jízdu svahem dolů. Na vrcholu nás přivítalo právě vycházející slunce. Vypadalo to na další krásnej den. Matterhorn byl jak na dlani a v dálce byl jasně vidět Mont Blanc. Udělal jsem pár fotek a začal se oblíkat. Vrchol je vrchol. I Dušan vytáhl své medvědí rukavice. Za chvilku dorazili i kluci. Obhlídli jsme vrchol a další možnost postupu. Nakonec jsme se rozhodli dál pokračovat po hřebeni směrem k centrálnímu vrcholu Breithornu. Breithorn se skládá ze tří vrcholů. Postup po hřebeni se nakonec ukázal jednoduší než jsme čekali. Druhý hřeben vypadal ještě prudší než ten první. Chvilku jsme váhali, jestli to máme risknout a nebo sestoupit dolů a vrchol obejít ze strany. Zvítězila rychlejší varianta po vrcholu. Na hřebeni byla spousta převějí, museli jsme proto dávat pozor, aby se to s náma neutrhlo. Druhý vrchol jsme zase překonali bez větších obtíží. Narazili jsme až na třetím. Ten se s naší výbavou bezpečně přejít nedal. Měli jsme dvě možnosti - vrátit se přes druhý hřeben a obejít to po ledovci a nebo slanit přímo ze sedla na ledovec . Slanění se zdálo rychlejší, takže jsme si to namířili přímo dolů. Původní odhad jedné hodiny slaňování se ve skutečnosti protáhl na čtyři. Když jsme už konečně stáli na ledovci, měli jsme další dilema - co dál? Zbývalo jen 2,5 hodiny světla. Náš původní plán se už uskutečnit nedal. Kamil našel v mapě bivak, který měl ležet naším směrem asi 1,5 hodiny cesty. Představa návratu a ztráty jednoho dne se nám moc nezamlouvala, ale ani noc pod širákem na ledovci, v případě, že nenajdeme bivak moc lákavá nebyla. Zvítězil postup dál. Zhruba půl hodiny před západem slunce se nám vysněný bivak podařilo najít. Bylo to jak v pohádce. Postele s matracemi, deky, místo na vaření. Po pořádný večeři jsme ulehli ke spánku. Budík jsem nastavil na 5:30, abychom stačili dojít k Monte Rosa Hutte.

Ráno nás překvapilo mlhou. Ležela zhruba do 4000m a né a né ustoupit. Kluci to uvítali a vrátili se zpátky do pelechu. Kolem devátý se počasí začalo zlepšovat, zabalili jsme a vyrazili. Občas se mlha zase zvedla, takže jsme pokračovali po paměti. V poledne jsme se dostali do sedla mezi Pollux (4092m) a Castor (4226m). Ze sedla byl pěkný výhled na ledovec, který nás měl dovést k chatě Monte Rosa Hutte. Doufali jsme, že bude možné ze sedla sestoupit na samotný ledovec. Po chvíli zkoumání jsme to zavrhli. Přechod mezi sedlem a ledovcem byl příliš strmý a hrozil pád. Čekalo nás další rozhodnutí. Buďto se vrátit nebo vylézt na Castora a zkusit štěstí na druhé straně. Vyhrál Castor. S Dušanem jsme prošlapovali stopy a funěli do kopce. Několikrát se ještě zatáhlo a my museli jít zas jen po paměti. Poslední partie pod vrcholem byla už pěkně strmá. Postupovali jsme po čtyřech až na vedlejší vrchol. Hlavní vrchol byl ještě pár desítek metrů výš a ztrácel se v mlze. Počkali jsme na kluky a řešili co dál. Na ledovec to byl pěknej padák. Prvních 30m byl led, ale pak to vypadalo docela schůdně. S Dušanem a Kamilem jsme se vydali ještě dobýt hlavní vrchol. Vedl na něj hřebínek, široký tak 20cm. Byl to docela vodvaz stát každou nohou na jiné straně hřebene. Na vrcholu byla mlha, tak jsme udělali jen povinné foto a šli zpátky. Dušan začal sestupovat jako první. Po zhruba půl hodince jsme se mohli postavit na vlastní a navázat se na lano. Stáli jsme na úpatí Castoru a začátku ledovce. Před námi se otevřel rozsáhlý ledovec s bezpočtem trhlin různých i hrůzných velikostí. Z vrcholu to vypadalo úplně jinak. Marně jsme pátrali po nejvhodnější cestě. Některé trhliny dosahovali několik desítek metrů a to nám dost komplikovalo postup. Traverzovali jsme v úpatí Castoru, když se to stalo. V mžiku se svah dal do pohybu a my jsme se kutáleli dolů. Při traverzu jsme totiž odřízli menší lavinu. Měli jsme kliku a podařilo se nám pád zastavit. Vyhrabali jsme se ze sněhu a začali se rozkoukávat. Hladina adrenalinu mi vylítla na nejvyšší mez. Od týhle chvíle se nám zdál každej svah nestabilní. Po chvíli následovala další překážka. Museli jsme slanit zhruba 30m ledové stěny. Nešlo to jinak než zavrtat šroub do ledu a slanit z něho. Problém byl v tom, že jsme si nemohli dovolit ho tam nechat. Jeden z nás musel sestoupit na lehko stěnou. Nikomu se do toho nechtělo. Už jsme si chtěli střihnout, ale nakonec Kamil řekl, že do toho jde. My ostatní jsme slanili a já pak Kamila odjistil při sestupu. Následovalo další hledání cesty. Zvolili jsme hřebínek, který nás posunul o dalších 50m níž. Při postupu se nám podařilo strhnout další menší lavinu, ale naštěstí šla mimo nás. Už se zdálo, že už máme všechno špatný za sebou. Před námi byl rovný terén. Přidali jsme do kroku, ale boj s časem jsme prohrávali na celý čáře. Další podraz přišel za chvíli. Došli jsme na hranu další ledové stěny, která měla odhadem 100m a ztrácela se v trhlinách hluboko dole. Kluci stáli navázáni za mnou a čekali na můj názor. Vzhledem k tomu, že bylo tak půl hodiny do západu slunce, zavelel jsem k ústupu. Záhrab byla jediná možnost jak přečkat noc. Klika byla, že jsme nemuseli jít nijak daleko. Terén se zdál docela bezpečný mimo dosah lavin. Po zhruba dvou hodinách dolování za pomocí cepínů a ešusů jsme vyhloubili luxusní záhrab. Uvařili jsme ještě čaj, trošku pojedli a šli do hajan. Vytáhl jsem Alu folii a trošku se do ní zabalil. Chránila mě před začínajícím sněžením. Budil jsem se každou chvilku. Bylo mi strašně vedro a ještě na mě kapala voda z roztávajícího sněhu. Nakonec jsem se aspoň vysoukal z bundy. Byl to docela pernej den plnej zážitků.

Nad ránem jsem chvilku zabral. První vstal Dušan. Už to asi nemohl vydržet. Uvařili jsme čaj a začali balit věci. Počasí se umoudřilo. Přestalo sněžit a viditelnost se taky zlepšila. Nejdříve jsme se šli znovu podívat na hranu ledové stěny. Ujistil jsem se, že tudy cesta nevede. Rozhodli jsme se, že to zkusíme obejít zleva. Nejdříve to vypadalo docela slibně, ale posléze jsme se dostali do pásma velikých trhlin. Zkoušeli jsme v několika směrech přejít trhliny, ale po každé jsme se dostali do slepé uličky. Bloudění v trhlinách bylo docela únavný a bylo to znát na nás všech. Možnosti řešení se zužovaly každým krokem a přitom jsme zůstávali pořád na stejným místě. Cesta k chatě přitom představovala ještě několik kilometrů po ledovci. Až teď jsem si uvědomil, jak jsme byli naivní, když jsme si mysleli, že to zvládnem za jediný den. Následovalo jediné rozumné rozhodnutí, které jsme v naší situaci mohli udělat, a to zavolat záchranný vrtulník. Kamil s Dušanem byl zprvu proti, ale pak jim došlo, že jiná možnost není. Riskovat život při dalším postupu v trhlinách fakt nestálo za těch "pár" franků za záchranu. Při vší smůle jsme měli ale velké štěstí, že jsme měli signál a ještě nějakou energii v bateriích mobilu a mohli zavolat záchranu. Zavolali jsme přímo záchranný vrtulník - Air Zermatt. Číslo jsme naštěstí měli. Na vrtulník jsme čekali jen půl hodiny. Záchranná akce byla skutečně profesionální. Nejdříve vyskočil chlápek a zkoordinoval postup nástupu. Nejdříve letěl Kamil s Petrem. Chlápek z vrtulníku zůstal s námi. Dal jsem řeč a zkusil zjistit, kde jsme udělali chybu. Podle toho, co mi řekl jsme měli pokračovat přes vrchol Castora do dalšího sedla a odtud sejít na ledovec. Taky mi potvrdil, že z místa, kam jsme se dostali není úniku a to, že jsme zavolali záchranu bylo jediné řešení. Za 15 min se objevil vrtulník a my jsme se připravili na nástup. Nastupovali jsme za letu. Vrtulník visel zhruba metr na zemí. Při letu jsem si důkladně prohlídl celý ledovec a utvrdil se, že další postup by byl marný. V našem směru následovalo několik velkých strmých ledových stěn a kilometry těžkého ledovce, který se bez podrobné mapy nedá přejít. Vrtulník nás vyhodil na základně v Zermattu. Za chvilku dorazili i kluci, kteří měli mezipřistání kvůli zrychlení zásahu. Vyřídili jsme veškerý papírování a zaplatili za zásah. Vše proběhlo velice hladce. Já s Petrem jsem si chtěli koupit od Air Zermatt kšiltovky jako vzpomínku na tento den. Chlápek nám přinesl čtyři a doslali jsme je jako bonus. Taxíkem jsme se vrátili do Tasche k autu. Přebalili jsme věci, doplnili bachor a vydali se po stejné trase zpátky domů. A to je celý příběh.

Nemůžu mluvit za kluky, ale co se týče mě, tak nelituju ničeho co se stalo. Tento výlet mi dal mnoho zkušeností a nezapomenutelných zážitků.

Doufám, že vás tento zážitek neodradí od dalších cest v přítomnosti mé maličkosti.

Tak brzo nashledanou

Pavel