Brždění cepínem :
Brždění cepínem se provádí za účelem zastavení, nebo aspoň zpomalení, pádu na sněhu. Pokud nejsme jištěni lanem, je to jediný způsob, jak zatavit pád na sněhu. Ale i při jištění lanem se brždění provádí, aby se aspoň zmenšil následný záchytný náraz do lana.
Nejlépe se k brždění hodí klasický turistický cepín (délka cca 70 cm) se zobákem a lopatkou, samozřejmě když takový nemáme, lze brzdit i krátkým cepínem. Na tvrdém firnovém sněhu se brzdí zobákem cepínu, v měkkém sypkém sněhu se brzdí lopatkou. Ovšem pokud je pod měkkou vrstvou sněhu spodní vrstva tvrdého, na který se při brždění prohrábneme, tak je nutno brzdit zobákem cepínu.
Při pohybu na sněhu mít vždy na rukou nasazené rukavice!!! Zvláště tvrdý firnový sníh je jak "šmirglpapír" a dokáže holé ruce rozdrásat do krve, až na kost.
Po upadnutí na sněhu začneme sklouzávat dolů. Rychlost pádu samozřejmě závisí na sklonu svahu, vlastnostech sněhu, a na našem oblečení a výstroji. Na svahu s tvrdým sněhem (firn) o sklonu víc jak 40° už po pár metrech je rychlost pádu pořádná, téměř se blíží rychlosti volného pádu. Pokud máme hladké oblečení z umělých vláken (šusťákové kalhoty a větrovku), tření mezi oblečením a sněhem bude menší, rychlost pádu bude větší. Někteří výrobci oblečení dělají povrch svrchních oděvů jemně vroubkovaný, právě za účelem zvýšení tření o sníh při pádu na sněhovém svahu. Brzdící efekt ale není nijak obrovský... Daleko více dokáže pád zpomalit, pokud na sobě máme postroj úvazu (sedák, prsák, popř. celotělový). Popruhy úvazu se drhnou o sníh poměrně znatelně, ale samy o sobě pád taky nezastaví. Ale i tak je jen doporučení hodné na postup po sněhovém svahu mít na sobě úvaz, na něm i pár karabin či expresek. Ono to "haraburdí" aspoň pád zpomalí. (Jen je nutné, aby smyčky, expresky, apod., jenž na sobě budeme mít zavěšené, byly krátké a nepletly se pod nohy!).
Když bychom nebrzdili, tak například už při pouhém pádu po svahu o sklonu 45°, dlouhém toliko 20 m a na tvrdém sněhu, dosáhneme rychlosti něco k 70 km/h. Jestliže dole pod svahem narazíme na nějakou překážku (balvan, sérak, skalnatý výčnělek), tak je to, jako bychom seděli na kapotě auta jedoucího "sedmdesátkou", a to narazilo na zeď. Jak nám v tu chvíli asi bude?
Důležité pro efektivní brždění na sněhu je správné držení cepínu. Cepín se musí držet za hlavici, a tím hrotem, kterým chceme případně brzdit, nastaveným v opačném směru, než je náš pohled. A to jak při výstupu, traverzu, tak i sestupu! Cepín mít k ruce připojen i poutkem!
Příklad: Jdeme po svahu nahoru, sníh je tvrdý, budeme brzdit zobákem cepínu. Svou zručnou rukou držíme cepín lopatkou dopředu (směrem ke svahu, směrem našeho pohledu vpřed) - viz obrazek.
Správné držení cepínu nám umožňuje jednou rukou stále držet cepín za hlavici (jak před pádem, tak i během pádu), a druhou rukou musíme jen uchopit dole topůrko cepínu. Je to bezkonkurenčně nejrychlejší způsob, jak uchopit oběma rukama cepín za hlavici a i za dolní bodec, a mít při tom námi požadovaný hrot cepínu nastaven k zemi. (Někteří lidé to považují na nepřirozené, a instinktivně tíhnou k tomu rukama přechmatávat, tedy rukou z hlavice přesáhnout na topůrko, a volnou rukou chytat hlavici. Nejspíše proto, že chtějí mít svou zručnou ruku /např. praváci pravačku/ na dolním konci topůrka u bodce a lépe tak ovládat cepín. Je to však chyba: při přechmatávání cepín můžeme ztratit tím, že se nám vytrhne z ruky při jeho chvilkovém zadrhnutí se o sníh, navíc tím ztrácíme čas, pád rychle nabírá na rychlosti a každá vteřina je dobrá. // O držení cepínu při brždění bude řeč ještě níže v textu.)
Bez stoupacích želez
Pokud na nohách nemáme stoupací železa (mačky), brzdíme při pádu kromě cepínu právě i nohama. Jakmile pocítíme, že jsme ztratili rovnováhu a není šance to vybrat, je ze začátku jedno, jak tělem na svah dopadneme, první je jakkoliv reflexivně se pokusit po dopadu na povrch se zastavit. Prostě jakkoliv, v tuto chvíli (jedná se tak o vteřinu!) nehledět na nějakou předepsanou pózu těla... zkrátka zastavit to! Když to nevyjde a začneme sjíždět po sněhu dolů, je nutno zachovat klid, chladnou hlavu, nepanikařit, a vzít rozum do hrsti.
NASLEDUJÍCÍ PŘÍKLADY PŘEDPOKLÁDAJÍ PÁD NA TVRDÉM SNĚHU (FIRMU):
Pád na čelo
To jsme dopadli docela dobře. Protože nemáme stoupací železa, můžeme svěsit nohy na zem, mírně nohy roztáhnout a špičkami bot rýt do sněhu. Dosud volnou rukou chytit topůrko cepínu za dolní část, cepín si oběma rukama přitáhnout pod tělo, topůrko bude zhruba úhlopříčně pod trupem, hlavici cepínu mít vedle ramena, a nalehnout na cepín. Zobák cepínu tlačit do sněhu, bodec cepínu nazdvihovat nad povrch sněhu. (To nadzdvižení bodce je moc důležité. Bodec se nesmí zabodnout, jinak by se cepín dostal do rotace, hlavice cepínu by se zvrátila dozadu!)
Pád na záda
Musíme konat rychle. Zůstaneme na zádech, v rukou si připravíme cepín (jednou rukou ho už držíme za hlavici, takže jen druhou rukou uchopit topůrko dole), během toho budeme sjíždět dolů, padat. Jakmile jsme připraveni, švihem celým tělem se přetočíme na břicho - a dál se postupuje jako při pádu na čelo.
Se stoupacími železy
Stoupací železa se nesmí (!!!) dostat do záběru ve sněhu. Jakmile by se stoupací železa zadrhly, tělo by se dostalo do rotace (těžší trup by pokračoval v pádu, předletěl by nohy), následovala by salta, kotmelce. To je nejhorší, co nás může potkat. Takže po spadnutí na povrch sněhu nutno nohy nadzvednout. Když jsme na zádech, přitáhnout kolena k břichu, a jakmile provedeme otočení se na břicho a začneme nalehávat na cepín, nohy se musí zvednout ohnutím nohou v kolenou tak, aby stoupací železa byla zvednuta nad povrch sněhu. A vydržet tak až do zastavení, což je trochu proti přirozenému reflexu, člověk instinktivně tíhne k tomu nohama brzdit, ale musí se na to dávat pozor a neudělat to.
Drobné postřehy...
Napoprvé nemusí zabrždění cepínem vyjít. Příklad: naleháváme na cepín, zobák cepínu se zarývá do sněhu, pád se už zpomaluje, už už se zdá, že se zastaví, ale pak najenou se zobák cepínu vytrhne ze sněhu (doprovázeno cuknutím). V ten moment je důležité nepustit se cepínu, ani nepřipustit, aby se nám natáhly ruce nahoru. Nutno stále držet cepín u trupu těla, znova na něj nalehnout a brzdit.
Pokud padáme se stoupacími železy na nohách, a ty máme během brždění cepínem správně zvednuté, tak v momentě, kdy ucítíme, že pád se po zpomalování zastavil (musíme si tím být jistí, musí to být opravdu zastavení), tak okamžitě nohy svěsit dolů a zaseknout mačky do sněhu. (Mnohdy je to při brždění s mačkami rozhodující moment, neboť samotný cepín na zastavení nemusí trvale stačit, zvlášť na prudším svahu. Třeba si uvědomit, že když se brzdí bez maček, tak člověk cepínu nohama vypomáhá, taky jimi brzdí. Když má ale mačky, tak, ne, cepín je v tom sám. Brždění má někdy průběh - chvíli rychle, chvíli fáze zpomalení /to tehdy, když se nám daří zobák cepínu zarýt hlouběji do sněhu/, ale pak se zobák cepínu třeba prořízne, a pád zase nabere rychlost. A v tomto neplynulém brždění mohou nastat "desetiny vteřiny", kdy se nám na okamžik pád podaří zastavit, ale právě jen dočasně. Vystihnout tento okamžik, ono krátké zastavení, než se zobák cepínu prořízne, to je umění... Každopádně pořád platí: nohy s mačkami svěsit dolů a zaseknout je jen když se pád zastavil. Jinak hrozí kotrmelce a salta!)
Když už se do rotace dostaneme, a děláme kotrmelce, snažit se při dopadu na zadek rozplácnout rukama nohama od těla, aby rotování těla ustalo. Pak už sjíždíme (padáme) po zádech, a dál postupovat, jak bylo uvedeno výše v textu.
Nikdy na brždění cepínem nerezignujte. Když se pád nepodaří zastavit, tak se aspoň zpomalí, takže pod svahem nenarazíte na překážku takovou silou, jako kdyby jste nebrzdili.
Čerpáno ze stránek horolezeckého oddílu SAKAL
